PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
O tom, že STRATOVARIUS mají v současnosti status speedmetalové legendy a osvědčené veličiny v daném žánru, netřeba pochybovat. S vývojem kapely byly samozřejmě spojeny i neslané nemastné začátky s Timem Tolkkim za mikrofonem, kvalitativní i komerční průlom po příchodu zpěváka Tima Kotipelta, hvězdné postavení nejprve v Japonsku a posléze i v Evropě. Vyprodané haly, album stíhalo album, živáky a kompilace.
Pak ovšem vyvrcholily manio-depresivní problémy kytaristy a šéfa kapely Tima Tolkkiho, následný (a dočasný) rozpad kapely, její znovuzrození vygradované odchodem zmíněného bosse, jehož pokusy o hudební návraty si nezadají s činností mytologického Sisyfa. Tolik ve zkratce zajímavé osudy této kapely.
Po naznačených personálních eskapádách, z nichž nejnovější je odchod bubenického světoběžníka Jörga Michaela (z vážných zdravotních důvodů) a příchod novice Rolfa Pilveho, kapela postupně stabilizovala sestavu a vydala dvě alba „Polaris“ a „Elysium“. V případě prvního z nich přišla se sázkou na jistotu, na druhém se pomalu ale jistě začal prosazovat stávající kytarista Matias Kupiainen. Přes mírné zlepšení na „Elysium“ jsem od novinky „Nemesis“ neočekával nic extrovního. JENŽE…
Jenže jsem si po prvním poslechu musel zakoupit tyčinky do uší, protože jsem nevěřil svým slechům. STRATOVARIUS i nahrávací společnost musejí (a já doufám tedy, že i posluchači) velebit Matiase Kupianena, a to nejen jako kytaristu, ale především jako ústředního skladatele a také jako producenta. Albu dokázal vtisknout velmi zajímavý výraz. Jedná se zřejmě o nejkytarovější album STRATOVARIUS, které ovšem zdobí nejen zvuk kytar, ale tentokráte i zajímavé a velmi variabilní klávesy Jense Johanssona.
Produkce neponechala nic náhodě a kromě zvuku hudebních nástrojů přizvala do studia i zástup pomocných vokalistů, kteří Timu Kotipeltovi výrazně a nenásilně vypomohli v nejednom refrénu. Co se samotného hlasu frontmana STRATOVARIUS týče, odvádí svůj standardní výkon, přičemž již není nucen tolikrát se vydávat do oblasti hlasové stratosféry a především již neopakuje ty z minulosti nejprovařenější hlasové linky.
Přestože jsem vyzdvihl (nejen) skladatelský výkon Matiase Kupianena, který na album přispěl hned sedmi hudebními položkami, ani ostatní členové, jak se na správnou skupinu sluší, skladatelsky nezaháleli. Šílený švédský klávesák Jens Johansson se „vycajchnoval“ dvěma kousky. Basák Lauri Porra autorsky kvantitativně stagnoval pouze jedinou písní. Na Tima Kotipelta tudíž zbyly dva songy, s nimiž mu autorsky, kytarově i pěvecky hudebně pomohl starý známý, jímž není nikdo jiný, než jeho parťák z akustického projektu cover verzí s názvem „Blackoustic“ Jani Liimatainen (ex SONATA ARCTICA).
Album s výjimkou epického veledlouhého songu obsahuje téměř všechno. Oproti minulosti o něco ubylo klasických (rozuměj superrychlých) skladeb. Snad jen úvodní „Abandon“ by šla zařadit do této kategorie. STRATOVARIUS a zejména mistr Johansson se svými klapkami si více hrají s atmosférou a především sborové refrény mají ten patřičný říz. Z alba tak uslyšíte výrazné refrénové hitovky, jež jsou zastoupeny singlovou „Unbreakable“ či zpěvnou „Stand My Ground“ s netypickými hlasovými efekty. Balada („If The Story Is Over“) je tentokráte jen jedna, o to však lepší a její závěrečné vyvrcholení mírně evokuje styl AVANTASIA.
Progresivnější hudební polohu na poměry STRATOVARIUS lze slyšet v „One Must Fall“, kde přijde ke slovu temná kytara s netradičními klávesovými zvuky. Z tvorby těchto seveřanů se nevytratila ani dříve slýchaná pompéznost, na níž se vznáší „Castles In The Air“. Jmenované songy jsou jen příkladem, neboť volnou parafrází reklamního sloganu z filmu „Konec básníků v Čechách“ – při poslechu „Nemesis“ (nikoli v botách od Aligátora) nemůžete šlápnout vedle.
Jednoznačně nejlepší album STRATOVARIUS v posttolkkiovské éře, na němž kapela pod vedením Matiase Kupianena odvádí soustředěný a doslova zapálený výkon. Muzikantům gratuluji a posluchačům doporučuji!
9 / 10
Timo Kotipelto
- zpěv
Matias Kupiainen
- kytara
Jens Johansson
- klávesy
Lauri Porra
- baskytara
Rolf Pilve
- bicí
+ hosté:
Jani Liimatainen
- akustická kytara, doprovodný vokál
Joakim Jokela
- pískot
a další
1. Abandon
2. Unbreakable
3. Stand My Ground
4. Halcyon Days
5. Fantasy
6. Out Of The Fog
7. Castles In The Air
8. One Must Fall
9. If The Story Is Over
10. Nemesis
Nemesis (2013)
Elysium (2011)
Polaris (2009)
Stratovarius (2005)
Elements Pt. 2 (2003)
Elements Pt. 1 (2003)
Intermission (2001)
Infinite (2000)
Destiny (1998)
Visions Of Europe (Live) (1998)
Visions (1997)
Episode (1996)
Fourth Dimension (1995)
Dreamspace (1994)
Twilight Time (1992)
Fright Night (1989)
Vydáno: 2013
Vydavatel: Edel Music / earMUSIC
Stopáž: 57:43
Produkce: Matias Kupiainen
Studio: 5-by-5 Audio, Helsinki (Finsko)
-bez slovního hodnocení-
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.